NEJSEM BLÁZEN, JEN TRENÉR VOLEJBALU I. a II.
Autor Pavel Plzák, publikováno 26.2.2010
zobrazeno 191x,komentářů 0

Mám ten pocit, že spousta zainteresovaných lidí má zcela mylné představy o situaci řadových trenérů mládeže, o jejich pracovní náplni, povinnostech a právech, o jejich možnostech a představách. Tím nechci říci, že zodpovědní činitelé jsou úplně out a volejbaloví trenéři jsou chudáci, kočující krajinou o žebrotě, ale procento funkcionářů, tzv. mimoňů, kteří jsou od běžné, každodenní volejbalové reality „na hřišti“ již desítky let odtrženi, je překvapivě vysoké. Pokusím se situaci řadového trenéra mládeže jednoduše popsat a ač určitě na některé věci zapomenu, možná čtenáři netrenéři budou na tyto nadšence nahlížet jinak a možná čtenáři netrenéři funkcionáři snáze pochopí občasné zoufalé volání trenérské obce.

 

         Trenér musí být v první řadě dobrý organizátor. Musí zvládnout zajistit tréninkové prostory pro družstvo v rozumných časech, podmínkách, potřebném objemu a za co nejmenší peníze, v různém prostředí dle ročního období a úrovně soutěže. Zorganizovat soustředění, opět tak, aby splnilo svůj účel a pro všechny hráče bylo finančně co nejdostupnější. Zajistit potřebné vybavení družstva – míče, sítě, počítadla, zápisy, dresy a další vybavení hráčů, ale i antuku, lajnovačku a dostatek vápna, tlakoměr, míru na síť a spoustu různých drobností od pumpičky až po kávu pro rozhodčí a soupeře. Musí umět zajistit dostatek financí pro chod družstva, často celého klubu. Základ tvoří oddílové příspěvky, které ale také musí postupně od každého hráče vybrat a vystavit mu příjmový doklad, a pak se musí ohánět, jak kdo umí. Psát žádosti na obec, na kraj, na nadace a podobné instituce, kontaktovat své známé ve firmách a samozřejmě přesvědčovat rodiče hráčů, aby pomohli. Noblesně se tomu říká sponzoring, ale většinou se jedná o podporu z podnikání velkorysého rodiče, který i touto formou ocení téměř každodenní péči a práci se svým potomkem, kterou by sám pro cizí děti asi nedělal. Z důvodu lepšího přístupu k veřejným penězům se dokonce někteří trenéři aktivně angažují v komunální politice nebo stávají lobbisty, aby se dostali do různých komisí a při tom rozdělování milionů na různé fotbaly a hokeje si uštípli pár desítek tisíc na svůj milovaný volejbal. Dál takový trenér musí organizačně zvládnout účast svého družstva v mistrovských i nemistrovských soutěžích. Získat nadšence, kteří přijdou vyplnit zápis o utkání, technický zápis, podávat míče, pomohou s dopravou hráčů, zajistit noclehy a stravu pro celé družstvo, zajistit podmínky pro rozhodčí. Ti, kteří patří mezi aktivnější a chválabohu, zatím takoví jsou, ví, co to je organizačně zajistit konání turnaje pro větší počet družstev.

 

         Trenér musí být i tiskovým mluvčím svého družstva. Musí si udržovat své kontakty s regionálním tiskem, místním rádiem, případně regionální televizí, nejlépe se všemi a snažit se prezentovat výsledky a úspěchy svého družstva, aby se o něm vědělo, jednak z důvodu motivace hráčů a samozřejmě lepší motivace sponzorů a přispěvatelů na činnost. V dnešní době rovněž průběžně aktualizovat klubový web (který si většinou trenér i vytvořil nebo jeho tvorbu zajistil), dodávat tam potřebné informace, aktuální výsledky, fotografie, které stihl během zápasu zaznamenat. Z toho logicky vyplývá, že by měl pokud možno dobře vládnout mluveným i psaným slovem a vědět, jak si ve styku s médii počínat. O kom se neví, nemluví, nepíše, ten jakoby nebyl a ve volejbale neplatí jako v šoubyznysu, že i špatná reklama je reklama. Aby volejbal v jeho okolí a na úrovni jeho družstva existoval a měl logiku, musí se trenér angažovat v některých svazových funkcích, orgánech, komisích. Nezdá se to, ale tato činnost někdy čerpá více času a psychických sil, než by se čekalo a od trenéra vyžaduje, aby byl také dobrý diplomat. To potřebuje i jindy, třeba při kontaktu s rodiči svěřenců. Nevěřili byste jak odlišný pohled může mít několik rodičů na jednu aktivitu, akci či tréninkové cvičení a jak obtížné někdy může být získat negativního rodiče pro podporu sportovní aktivity jeho již dávno zapáleného dítěte. Naštěstí jsou to výjimky.

        

Trenér musí být rovněž počítačově vybavený a zdatný minimálně na uživatelské úrovni. Umět se orientovat ve VISu a na příslušných webech si najít všechny předpisy a termíny, které musí znát, dodržovat a k jejich dodržování vést své svěřence a spolupracovníka, pokud nějakého má. Bez toho by nezvládl ani své družstvo do soutěže přihlásit, natož ho soutěží zdárně provést. Za každým rohem na něho v případě opomenutí čekají pokuty, sankce a tresty. Musí se snažit volejbalově vzdělávat – volejbal se pořád vyvíjí, pravidla se mění a každou chvíli je příležitost, jak něco nového pochytit. Ten, kdo chvíli stál, již stojí opodál. Je toho dost, co trenér musí zařídit, umět, znát a to si ještě pořád neobul tenisky a nezačal trénovat, nemluvě o tom, že v řadě případů je na to naprosto sám. Některé další nutné trenérské dispozice jsem stoprocentně opomněl, ale o těch výše uvedených platí – existuje přímá úměra mezi kvalitou trenéra v zajištění všech výše uvedených povinností (lhostejno, zda je vykonává sám nebo s pomocí některého z rodičů) a výsledky jím vedeného družstva. A to jsme ještě pořád nezačali trénovat ani hrát. Podstatná informace pro čtenáře netrenéry je, že velká část trenérů toto vše vykonává bez nároku na jakoukoliv finanční odměnu a dokonce i v extraligových soutěžích mládeže se najdou trenéři, kteří družstva vedou zcela zdarma a přitom musí živit rodinu a snaží se i vést normální rodinný život. Nedivme se tedy trenérům, že chtějí, aby jejich práce pro volejbal byla smysluplná a prudí, když cítí, že mají pod nohami více klacků, než je zdrávo. Dneska jsme si řekli, že trenér by měl být dobrý organizátor, diplomat, politik, počítačově gramotný tiskový mluvčí, který se snaží vzdělávat, tedy co by měl všechno zvládat mimo hřiště. Snad někdy příště se dostaneme k tomu, co by měl trenér umět na hřišti nebo u něj, aby byl dobrý trenér.

 

V Plzni 26. ledna, Pavel Plzák

 

 

 

Nejsem blázen, jen trenér volejbalu II.

 

        Před nedávnem jsem se tady rozepsal o nárocích kladených na trenéry volejbalové mládeže, aby se jako vědělo, že se neflákají a že by to měli být poměrně schopní lidé. Rozebrali jsme si jejich povinnosti mimo kurt a dobrali jsme se k tomu, že každý mládežnický trenér by měl být dobrý organizátor, měl by být počítačově vybavený a gramotný minimálně na uživatelské úrovni, měl by umět nasávat nové volejbalové postřehy všemi póry, měl by být schopen představit své družstvo ve vůči mládežnickému volejbalu dost přezíravých médiích, měl by být schopným diplomatem skoro ve vztahu ke každému s kým přijde do styku, prostě by měl být dobrý manažer. A čím je lepší, tím lépe mu družstvo šlape. Je toho spousta, co by měl dobrý trenér umět a to jsme ještě nevlezli na hřiště. A já hlupák jsem si na konci článku pěkně naběhl, když jsem s Kadeřábkovskou lehkomyslností nadhodil, že někdy příště si rozebereme, co by měl trenér umět na hřišti a u něj, aby nebyl jen schopný manažer, ale i dobrý trenér.

 

        To jsem si dal. Vždyť na tuhle otázku se snaží odpovídat učení pánové v tlustých knihách, zkušení borci v odborných publikacích a úspěchy ověnčení praktici v různých formách prezentací. Tak co zajímavého by mohl dát do placu trenér nějakého „provinčního“ mládežnického klubu, jak jsem se mimochodem nedávno dozvěděl. No co, utíkat před tím bičem, který jsem si na sebe ušil nebudu, zkusím se na to podívat trochu jinak než ostatní.

 

        V první řadě by měl mládežnický trenér disponovat zdravým selským rozumem a v jeho rámci mít volejbal srovnaný v hlavě. Zní to hrozně jednoduše a banálně, ale ve skutečnosti takových lidí moc neznám. Netvrdím, že nejsou, navíc navenek málokdo přizná, že tomu či onomu moc nehoví – jako ve všech oborech – ale není u nás takových moc, což ostatně dokládá stav našeho volejbalu. Ale abychom z toho nedělali vědu, trenér by měl mít v hlavě dobře srovnaný volejbal své věkové kategorie ve vazbě jednotlivých činností družstva na HČJ jednotlivých hráčů a postů, na to nemusí být žádný Einstein. S tím souvisí to, že trenér by měl stát oběma nohama pevně na zemi – vědět, co, kdy a proč by měl své hráče učit a také to po nich chtít. To je to věčné vzdělávání trenérů – měl by vědět, jak je to správně učit a naučit a to není žádná sranda. Tady se dostáváme ke klasickému Kolumbovskému problému – měl by mladé hráče učit bývalý hráč či nikoliv? Samozřejmě, že je výhoda, když trenér volejbal hrál a může spoustu věcí dle potřeby předvést. Ale pozor, je to jen výhoda, nikoliv záruka. To, že trenér umí zákrok předvést, ještě vůbec neznamená, že jej umí správně naučit a někdy to může být dokonce kontraproduktivní. Osobně si myslím, že trenérova hráčská minulost je výhodou hlavně pro to správné srovnání volejbalu v hlavě a pak pro cit pro nejrůznější situace. Tak dále, v rámci výše uvedeného musí trenér umět sestavit trénink a to tak, aby to nebyla jen řada po sobě jdoucích cvičení, které někde vyčetl, odkoukal nebo vymyslel, ale aby v něm skládal další kamínek té mozaiky, kterou nosí v hlavě, aby při něm myslel na zdraví svých hráčů a aby trénink hráče bavil tak, že rádi přijdou na další. Nebudeme řešit kdy, jak a jakým podílem z tréninku se věnovat protažení, rychlosti, fyzičce, HČJ, HK či taktice (samozřejmě trénování tohoto všeho musí u nás trenér mládeže zvládat). To jsou důležité detaily, ale za podstatnější považuji umět hráče zaujmout. Vkomponovat do tréninku soutěživé formy cvičení, postavit každý trénink trochu jinak, umět hráče motivovat. Opět, každému je to jasné, málokdo to umí. Dál, trenér to musí se svými hráči „umět“. Nezpochybňuji hesla být vzorem či zapálí jen ten, kdo sám hoří plamenem, ale i u mládeže by měl být trenér dobrý parťák, který nezkazí srandu, kterému hráči věří, protože on ví, co říká a jeho slovo platí. Měl by mít přirozený respekt a umět ho správně využívat – pod tím je schováno hodně. Když už jsme u toho tréninku – kvalitu trenéra třeba dobře prověří sestavení tréninků na delším soustředění, přičemž jeho vysvědčením je stav družstva na jeho konci a to jak po stránce herní, zdravotní i mentální. Tímto povrchním výčtem zvolna opouštíme tréninkový proces a přecházíme k vedení družstva v zápase čili ke koučování. Trenér v tréninku i kouč v zápase musí být dobrý psycholog. Není to žádná legrace, zvláště při koučování dívek, což mi řada kolegů asi potvrdí. Osobně jsem u toho nasekal spoustu chyb a rozhodně si nemyslím, že už to mám zmáknuté, možná to nebudu moci říci nikdy. Družstvo prochází v zápase různými vývojovými fázemi, samozřejmě především v závislosti na výkonu soupeře a zvládnout různé stavy sebeuspokojení, frustrace, konflikty v družstvu, deky, nezájem lavičky, pocit poškození rozhodčím a já nevím co ještě, je někdy nadlidský úkol. Navíc, nejenom že mnozí z nás trenérů máme potíže s tím, působit na družstvo správně psychologicky, často bychom v některých situacích sami osobního psychologa potřebovali. Dál – taktika. To je samostatná kapitola, mnohými trenéry nedoceňovaná nebo prostě neosvojená disciplína. Její větší, ač obecné rozebrání je na celou sérii článků, některé tu občas vycházejí v překladu Radka Krpače, my se omezíme na to, že aby byl trenér dobrým koučem, musí o taktice přemýšlet, rozumět taktickým souvislostem a především si to nenechávat pro sebe, tzn. do svých taktických záměrů zasvěcovat družstvo a konkrétní hráče. Koučink je vůbec velmi opomíjená specializace. Osobně si myslím, že na vyšší volejbalové úrovni by u kvalitního družstva měly být dvě velmi úzce a lidsky velmi dobře spolupracující osoby – trenér učitel pro vedení tréninkového procesu a kouč pro vedení přípravy na utkání a vedení v zápase. Pozor, pořád jsme u volejbalové mládeže. Už vidím, jak si někteří ťukají na čelo – kde bychom ty lidi brali, zaplatili, aby byli kvalitní a kvalifikovaní, měli zájem atd. Leckdy by to nebyl takový problém, u většiny družstev je víc lidí a ten druhý nebývá většinou do počtu, spíš je to většinou o ochotě „hlavního“ trenéra na takovou myšlenku vůbec přistoupit. Je to jen můj názor, zažil jsem, jak poražené družstvo po bezkrevném výkonu při změně kouče v druhém utkání vstalo z mrtvých a bylo k neudolání; možná bychom se divili, jakou proměnu by zaznamenal herní projev našich mládežnických reprezentací, kdyby nebyly trénované a koučované jednou osobou … Možná jsem došel trochu někam jinak, než kam jsem původně mířil, ale aniž bych chtěl jakkoliv zpochybňovat netransparentní výběr trenérů mládežnických reprezentačních výběrů, myslím si, že vybrat skvělého trenéra a současně i skvělého kouče je v našich podmínkách velmi obtížně řešitelný úkol, něco jako vybrat špičkového chemika, který je současně ten nejlepší fyzik. Ale zpátky na hřiště. Prostě trenér, který chce, aby jeho družstvo předvedlo většinu z toho, co ho naučil, musí umět zvolit optimální sestavu, odhadnout aktuální schopnosti svých i soupeřových hráčů, volit správné herní varianty pro jednotlivé situace, dokázat reagovat na vývoj hry a herní projev soupeře, zvládnout emoce nejenom svých svěřenců, ale především své a to vše v rámci volejbalových regulí. Pokud vše výše popsané dokáže, je to dobrý trenér a jeho družstvo má nakročeno k úspěchu.

 

V Plzni 15.února, Pavel Plzák

 

 





KOMENTÁŘE

Jméno:

Vložit komentář: