Mám ten
pocit, že spousta zainteresovaných lidí má zcela mylné představy o situaci
řadových trenérů mládeže, o jejich pracovní náplni, povinnostech a právech, o
jejich možnostech a představách. Tím nechci říci, že zodpovědní činitelé jsou
úplně out a volejbaloví trenéři jsou chudáci, kočující krajinou o žebrotě, ale
procento funkcionářů, tzv. mimoňů, kteří jsou od běžné, každodenní volejbalové
reality „na hřišti“ již desítky let odtrženi, je překvapivě vysoké. Pokusím se
situaci řadového trenéra mládeže jednoduše popsat a ač určitě na některé věci
zapomenu, možná čtenáři netrenéři budou na tyto nadšence nahlížet jinak a možná
čtenáři netrenéři funkcionáři snáze pochopí občasné zoufalé volání trenérské
obce.
Trenér musí být
v první řadě dobrý organizátor. Musí zvládnout zajistit tréninkové
prostory pro družstvo v rozumných časech, podmínkách, potřebném objemu a
za co nejmenší peníze, v různém prostředí dle ročního období a úrovně
soutěže. Zorganizovat soustředění, opět tak, aby splnilo svůj účel a pro
všechny hráče bylo finančně co nejdostupnější. Zajistit potřebné vybavení
družstva – míče, sítě, počítadla, zápisy, dresy a další vybavení hráčů, ale i
antuku, lajnovačku a dostatek vápna, tlakoměr, míru na síť a spoustu různých
drobností od pumpičky až po kávu pro rozhodčí a soupeře. Musí umět zajistit
dostatek financí pro chod družstva, často celého klubu. Základ tvoří oddílové
příspěvky, které ale také musí postupně od každého hráče vybrat a vystavit mu
příjmový doklad, a pak se musí ohánět, jak kdo umí. Psát žádosti na obec, na
kraj, na nadace a podobné instituce, kontaktovat své známé ve firmách a
samozřejmě přesvědčovat rodiče hráčů, aby pomohli. Noblesně se tomu říká
sponzoring, ale většinou se jedná o podporu z podnikání velkorysého
rodiče, který i touto formou ocení téměř každodenní péči a práci se svým
potomkem, kterou by sám pro cizí děti asi nedělal. Z důvodu lepšího
přístupu k veřejným penězům se dokonce někteří trenéři aktivně angažují
v komunální politice nebo stávají lobbisty, aby se dostali do
různých komisí a při tom rozdělování milionů na různé fotbaly a hokeje si
uštípli pár desítek tisíc na svůj milovaný volejbal. Dál takový trenér musí
organizačně zvládnout účast svého družstva v mistrovských i nemistrovských
soutěžích. Získat nadšence, kteří přijdou vyplnit zápis o utkání, technický
zápis, podávat míče, pomohou s dopravou hráčů, zajistit noclehy a stravu
pro celé družstvo, zajistit podmínky pro rozhodčí. Ti, kteří patří mezi
aktivnější a chválabohu, zatím takoví jsou, ví, co to je organizačně zajistit
konání turnaje pro větší počet družstev.
Trenér musí být i tiskovým
mluvčím svého družstva. Musí si udržovat své kontakty s regionálním
tiskem, místním rádiem, případně regionální televizí, nejlépe se všemi a snažit
se prezentovat výsledky a úspěchy svého družstva, aby se o něm vědělo, jednak
z důvodu motivace hráčů a samozřejmě lepší motivace sponzorů a
přispěvatelů na činnost. V dnešní době rovněž průběžně aktualizovat
klubový web (který si většinou trenér i vytvořil nebo jeho tvorbu zajistil),
dodávat tam potřebné informace, aktuální výsledky, fotografie, které stihl
během zápasu zaznamenat. Z toho logicky vyplývá, že by měl pokud možno
dobře vládnout mluveným i psaným slovem a vědět, jak si ve styku s médii
počínat. O kom se neví, nemluví, nepíše, ten jakoby nebyl a ve volejbale
neplatí jako v šoubyznysu, že i špatná reklama je reklama. Aby volejbal
v jeho okolí a na úrovni jeho družstva existoval a měl logiku, musí se
trenér angažovat v některých svazových funkcích, orgánech, komisích. Nezdá
se to, ale tato činnost někdy čerpá více času a psychických sil, než by se
čekalo a od trenéra vyžaduje, aby byl také dobrý diplomat. To potřebuje
i jindy, třeba při kontaktu s rodiči svěřenců. Nevěřili byste jak odlišný
pohled může mít několik rodičů na jednu aktivitu, akci či tréninkové cvičení a
jak obtížné někdy může být získat negativního rodiče pro podporu sportovní
aktivity jeho již dávno zapáleného dítěte. Naštěstí jsou to výjimky.
Trenér musí být rovněž počítačově vybavený a zdatný
minimálně na uživatelské úrovni. Umět se orientovat ve VISu a na příslušných webech si najít všechny
předpisy a termíny, které musí znát, dodržovat a k jejich dodržování vést
své svěřence a spolupracovníka, pokud nějakého má. Bez toho by nezvládl ani své
družstvo do soutěže přihlásit, natož ho soutěží zdárně provést. Za každým rohem
na něho v případě opomenutí čekají pokuty, sankce a tresty. Musí se snažit
volejbalově vzdělávat – volejbal se pořád vyvíjí, pravidla se mění a každou chvíli
je příležitost, jak něco nového pochytit. Ten, kdo chvíli stál, již stojí
opodál. Je toho dost, co trenér musí zařídit, umět, znát a to si ještě pořád
neobul tenisky a nezačal trénovat, nemluvě o tom, že v řadě případů je na to
naprosto sám. Některé další nutné trenérské dispozice jsem stoprocentně
opomněl, ale o těch výše uvedených platí – existuje přímá úměra mezi kvalitou
trenéra v zajištění všech výše uvedených povinností (lhostejno, zda je
vykonává sám nebo s pomocí některého z rodičů) a výsledky jím vedeného
družstva. A to jsme ještě pořád nezačali trénovat ani hrát. Podstatná informace
pro čtenáře netrenéry je, že velká část trenérů toto vše vykonává bez nároku na
jakoukoliv finanční odměnu a dokonce i v extraligových soutěžích mládeže
se najdou trenéři, kteří družstva vedou zcela zdarma a přitom musí živit rodinu
a snaží se i vést normální rodinný život. Nedivme se tedy trenérům, že chtějí,
aby jejich práce pro volejbal byla smysluplná a prudí, když cítí, že mají pod
nohami více klacků, než je zdrávo. Dneska jsme si řekli, že trenér by měl být
dobrý organizátor, diplomat, politik, počítačově gramotný tiskový mluvčí, který
se snaží vzdělávat, tedy co by měl všechno zvládat mimo hřiště. Snad někdy
příště se dostaneme k tomu, co by měl trenér umět na hřišti nebo u něj,
aby byl dobrý trenér.
V Plzni 26. ledna, Pavel Plzák
Nejsem blázen, jen trenér volejbalu II.
Před
nedávnem jsem se tady rozepsal o nárocích kladených na trenéry volejbalové
mládeže, aby se jako vědělo, že se neflákají a že by to měli být poměrně
schopní lidé. Rozebrali jsme si jejich povinnosti mimo kurt a dobrali jsme se
k tomu, že každý mládežnický trenér by měl být dobrý organizátor, měl by
být počítačově vybavený a gramotný minimálně na uživatelské úrovni, měl by umět
nasávat nové volejbalové postřehy všemi póry, měl by být schopen představit své
družstvo ve vůči mládežnickému volejbalu dost přezíravých médiích, měl by být
schopným diplomatem skoro ve vztahu ke každému s kým přijde do styku,
prostě by měl být dobrý manažer. A čím je lepší, tím lépe mu družstvo
šlape. Je toho spousta, co by měl dobrý trenér umět a to jsme ještě nevlezli na
hřiště. A já hlupák jsem si na konci článku pěkně naběhl, když jsem
s Kadeřábkovskou lehkomyslností nadhodil, že někdy příště si rozebereme,
co by měl trenér umět na hřišti a u něj, aby nebyl jen schopný manažer, ale i dobrý
trenér.
To jsem si
dal. Vždyť na tuhle otázku se snaží odpovídat učení pánové v tlustých
knihách, zkušení borci v odborných publikacích a úspěchy ověnčení praktici
v různých formách prezentací. Tak co zajímavého by mohl dát do placu
trenér nějakého „provinčního“ mládežnického klubu, jak jsem se mimochodem
nedávno dozvěděl. No co, utíkat před tím bičem, který jsem si na sebe ušil
nebudu, zkusím se na to podívat trochu jinak než ostatní.
V první
řadě by měl mládežnický trenér disponovat zdravým selským rozumem a v jeho
rámci mít volejbal srovnaný v hlavě. Zní to hrozně jednoduše a banálně,
ale ve skutečnosti takových lidí moc neznám. Netvrdím, že nejsou, navíc navenek
málokdo přizná, že tomu či onomu moc nehoví – jako ve všech oborech – ale není
u nás takových moc, což ostatně dokládá stav našeho volejbalu. Ale abychom
z toho nedělali vědu, trenér by měl mít v hlavě dobře srovnaný
volejbal své věkové kategorie ve vazbě jednotlivých činností družstva na
HČJ jednotlivých hráčů a postů, na to nemusí být žádný Einstein. S tím
souvisí to, že trenér by měl stát oběma nohama pevně na zemi – vědět, co, kdy a
proč by měl své hráče učit a také to po nich chtít. To je to věčné vzdělávání
trenérů – měl by vědět, jak je to správně učit a naučit a to není žádná
sranda. Tady se dostáváme ke klasickému Kolumbovskému problému – měl by mladé
hráče učit bývalý hráč či nikoliv? Samozřejmě, že je výhoda, když trenér
volejbal hrál a může spoustu věcí dle potřeby předvést. Ale pozor, je to jen
výhoda, nikoliv záruka. To, že trenér umí zákrok předvést, ještě vůbec
neznamená, že jej umí správně naučit a někdy to může být dokonce
kontraproduktivní. Osobně si myslím, že trenérova hráčská minulost je výhodou
hlavně pro to správné srovnání volejbalu v hlavě a pak pro cit pro nejrůznější
situace. Tak dále, v rámci výše uvedeného musí trenér umět sestavit
trénink a to tak, aby to nebyla jen řada po sobě jdoucích cvičení, které
někde vyčetl, odkoukal nebo vymyslel, ale aby v něm skládal další kamínek
té mozaiky, kterou nosí v hlavě, aby při něm myslel na zdraví svých hráčů
a aby trénink hráče bavil tak, že rádi přijdou na další. Nebudeme řešit kdy,
jak a jakým podílem z tréninku se věnovat protažení, rychlosti, fyzičce, HČJ,
HK či taktice (samozřejmě trénování tohoto všeho musí u nás trenér mládeže
zvládat). To jsou důležité detaily, ale za podstatnější považuji umět hráče
zaujmout. Vkomponovat do tréninku soutěživé formy cvičení, postavit každý
trénink trochu jinak, umět hráče motivovat. Opět, každému je to jasné, málokdo
to umí. Dál, trenér to musí se svými hráči „umět“. Nezpochybňuji hesla být
vzorem či zapálí jen ten, kdo sám hoří plamenem, ale i u mládeže by
měl být trenér dobrý parťák, který nezkazí srandu, kterému hráči věří, protože
on ví, co říká a jeho slovo platí. Měl by mít přirozený respekt a umět
ho správně využívat – pod tím je schováno hodně. Když už jsme u toho tréninku –
kvalitu trenéra třeba dobře prověří sestavení tréninků na delším soustředění,
přičemž jeho vysvědčením je stav družstva na jeho konci a to jak po stránce
herní, zdravotní i mentální. Tímto povrchním výčtem zvolna opouštíme tréninkový
proces a přecházíme k vedení družstva v zápase čili ke koučování.
Trenér v tréninku i kouč v zápase musí být dobrý psycholog.
Není to žádná legrace, zvláště při koučování dívek, což mi řada kolegů asi
potvrdí. Osobně jsem u toho nasekal spoustu chyb a rozhodně si nemyslím, že už
to mám zmáknuté, možná to nebudu moci říci nikdy. Družstvo prochází
v zápase různými vývojovými fázemi, samozřejmě především v závislosti
na výkonu soupeře a zvládnout různé stavy sebeuspokojení, frustrace, konflikty
v družstvu, deky, nezájem lavičky, pocit poškození rozhodčím a já nevím co
ještě, je někdy nadlidský úkol. Navíc, nejenom že mnozí z nás trenérů máme
potíže s tím, působit na družstvo správně psychologicky, často bychom
v některých situacích sami osobního psychologa potřebovali. Dál – taktika.
To je samostatná kapitola, mnohými trenéry nedoceňovaná nebo prostě neosvojená
disciplína. Její větší, ač obecné rozebrání je na celou sérii článků, některé
tu občas vycházejí v překladu Radka Krpače, my se omezíme na to, že aby
byl trenér dobrým koučem, musí o taktice přemýšlet, rozumět taktickým
souvislostem a především si to nenechávat pro sebe, tzn. do svých taktických
záměrů zasvěcovat družstvo a konkrétní hráče. Koučink je vůbec velmi opomíjená
specializace. Osobně si myslím, že na vyšší volejbalové úrovni by u kvalitního
družstva měly být dvě velmi úzce a lidsky velmi dobře spolupracující osoby –
trenér učitel pro vedení tréninkového procesu a kouč pro vedení přípravy na
utkání a vedení v zápase. Pozor, pořád jsme u volejbalové mládeže. Už
vidím, jak si někteří ťukají na čelo – kde bychom ty lidi brali, zaplatili, aby
byli kvalitní a kvalifikovaní, měli zájem atd. Leckdy by to nebyl takový problém,
u většiny družstev je víc lidí a ten druhý nebývá většinou do počtu, spíš je to
většinou o ochotě „hlavního“ trenéra na takovou myšlenku vůbec přistoupit. Je
to jen můj názor, zažil jsem, jak poražené družstvo po bezkrevném výkonu při
změně kouče v druhém utkání vstalo z mrtvých a bylo k neudolání;
možná bychom se divili, jakou proměnu by zaznamenal herní projev našich
mládežnických reprezentací, kdyby nebyly trénované a koučované jednou osobou …
Možná jsem došel trochu někam jinak, než kam jsem původně mířil, ale aniž bych
chtěl jakkoliv zpochybňovat netransparentní výběr trenérů mládežnických
reprezentačních výběrů, myslím si, že vybrat skvělého trenéra a současně i
skvělého kouče je v našich podmínkách velmi obtížně řešitelný úkol, něco
jako vybrat špičkového chemika, který je současně ten nejlepší fyzik. Ale
zpátky na hřiště. Prostě trenér, který chce, aby jeho družstvo předvedlo
většinu z toho, co ho naučil, musí umět zvolit optimální sestavu,
odhadnout aktuální schopnosti svých i soupeřových hráčů, volit správné herní
varianty pro jednotlivé situace, dokázat reagovat na vývoj hry a herní projev
soupeře, zvládnout emoce nejenom svých svěřenců, ale především své a to vše
v rámci volejbalových regulí. Pokud vše výše popsané dokáže, je to dobrý
trenér a jeho družstvo má nakročeno k úspěchu.
V Plzni 15.února, Pavel Plzák